Neplatné právní jednání musíme v prvé řadě odlišit od tzv. zdánlivého právního jednání. Zdánlivé právní jednání je takové, které je neurčité či nesrozumitelné (není zřejmé, co mělo být obsahem smlouvy), nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (smlouva je uzavřena v žertu) a nebo tato vůle úplně chybí (jednající osoba nikdy nechtěla smlouvu uzavřít). Takové jednání je nicotné, což znamená, že se k němu vůbec nepřihlíží jako by se nestalo a tudíž nemůže být zneplatněno.
Neplatné právní jednání
Zákon vymezuje tyto důvody neplatnosti:
- rozpor s dobrými mravy (příčí se dobrým mravům, odporuje zákonu nebo má být plněno nemožné)
- nesvéprávnost jednající osoby (omezena na svéprávnosti pro dané jednání nebo trpí duševní poruchou)
- nedostatek formy (chybí forma ujednaná nebo zákonem požadovaná)
- omyl (omyl o rozhodující okolnosti a uvedení v omyl druhou stranou)
- hrozba násilí (hrozba tělesného nebo duševního násilí)
Rozdíl mezi těmito důvody neplatnosti nastává během postupu soudu. Některé důvody je potřeba namítat (relativní neplatnost), k jiným soud přihlédne i bez návrhu (absolutní neplatnost). Platí, že soud vždy přihlédne k neplatnosti v těchto případech: jednání se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje zákonu a zároveň zjevně narušuje veřejný pořádek nebo zavazuje k plnění od počátku nemožnému. V ostatních případech se neplatnost musí namítat, jelikož zákon stanoví, že „na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné“.
Shrnutí:
- neplatné právní jednání není to samé jako zdánlivé právní jednání
- zákon vcelku konkrétně vymezuje důvody neplatnosti až na rozpor s dobrými mravy, který se musí posoudit vždy v konkrétní věci
- zpravidla se setkáváme s tzv. relativní neplatností, ovšem ani absolutní neplatnost není výjimkou v právních vztazích
